HISTORIE

Ne mnoho plemen psů má tak dlouhou historii jako právě barzoj. Toto krásné a zvláštní plemeno zažilo jak dobu největší slávy a obdivu, tak dobu zatracení. První známky o vzniku plemene se datují už od 11. století, kdy byl zobrazen na fresce v katedrále Sv. Žofie v Kyjevě Freska vznikla kolem roku 1037 za knížete Jaroslava Moudrého. Uvažuje se, že barzoj jako plemeno vznikl již dlouho před tímto uvedeným datem. Podle některých pramenů pochází z oblastí severovýchodní Afriky, které se považují za kolébku chrtů, jiný zdroj uvádí domněnku o křížení tatarského chrta se psem laponským.

Chov barzoje byl velmi náročný, proto byl výsadou pouze šlechty a podle toho byl barzoj také ceněn. Když se v roce 1051 vdávala Anna Jaroslavna Ruská za francouzského krále Jindřicha I., ví se, že součástí věna byli i tři barzojové - jeden černý, druhý bílý a třetí červený. Jakou hodnotu v této době měl lovecký chrt, svědčí zápis zákona z roku 1387, kde krádež jednoho loveckého chrta byla trestána pokutou 16 rublů a usmrcení sedláka pokutou 24 rublů. Uvádí se, že bohatý Gučer Paškov dal svoji dceru chudšímu sousedovi Poltavcevovi za ženu, protože tím od něho mohl získat žádaného rychlého psa barzoje. Dále je zmíněno, že hrabě Artem Voroncov podstoupil za dobrého barzoje 200 hektarů země.

I německý velvyslanec kolem roku 1260 byl svědkem velkých chovů barzojů na pozemcích knížete Novgorodského a podal o tom zprávu do Evropy. V této době zde nebyly výjimkou chovy čítající až tisíc barzojů, kteří se používali hlavně na lov vlků, lišek i dalších zvířat. Lov na vlky byl tehdy pro šlechtu velkou společenskou událostí. Lovci na koních na dlouhých vodítkách vedli dva nebo tři barzoje. Další lovci pomocí loveckých psů našli stopu a svým postupem přinutili vlka opustit bezpečný prostor houštin a objevit se na volném prostranství. Zde už čekali lovci. Ten nejbližší vypustil barzoje, kteří vlka bezpečně budˇzadávili nebo ho podrželi do příchodu lovce. Barzojové lovili nejméně ve dvou, ale byli i jedinci, kteří vlka ulovili sami. Tito se stali předmětem mnoha bájí i lidových písní.

Takové štvanice byly rozšířeny už za nadvlády Tatarů nad ruskými knížectvími. Když první ruský car Ivan I. tato knížectví osvobodil od Tatarů, lov se ještě více rozšířil. Vrchol štvanic přineslo 18. století, kdy se majetní lidé a knížata předháněli v pořádání nádherných lovů, aby ukázali svoji moc a bohatství.

Konkrétním odkazem na barzoje je mešní kniha ze 16. století. Na té je obraz namalovaný mnichem, který ukazuje knížete Vasilije Ivanoviče, otce prvního ruského cara Ivana Hrozného, na pouti se psy, kteří vypadali jako barzoji.

Velkým milovníkem barzojů byl i car Petr III. a již v této době, kolem roku 1760, byl barzoj tak prošlechtěn, že se stal významným článkem i v politickém vyjednávání . Pokud byl dán jako dar pro vladaře, jeho hodnota se penězi nedala vyčíslit. Tímto způsobem se barzoj dostával na evropské knížecí dvory jako velvyslanec své vlasti. Vzhledem k rozlehlosti ruského území vznikaly chovné typy značně rozdílné. Zlomem byl rok 1887, kdy velkokníže Nikolaj Nikolajevič, v kraji Tula na řece Upěna, v loveckém zámku zřídil chovatelskou stanici barzojů Perchino. Již kolem roku 1890 skupoval od jiných chovatelů značné množství barzojů, dovážel je zpětně z Evropy a snažil se odchovat barzoje, který by vynikal nejen krásou, ale i loveckými vlastnostmi. Celý chov byl systematicky řízen, byly zde domy zvlášť pro štěňata a březí feny, zvlášť pro mladé jedince, zvlášť pro pěkné psy a bylo zde počítáno i s domovem pro staré psy. Nechyběla ani ošetřovna. ,,Peršinskaja ochota“ představovala 150 lovu schopných barzojů, 20 barzojů již neschopných lovu a 100 štěňat. 15 anglických chrtů, 87 koní a 78 opatrovníků psů a koní. Důležitý byl rok 1906, kdy ze spojení feny Strela a psa Golub vznikl výjimečný vrh barzojů, velice krásných, s bujnou srstí a právě tento vrh se stal základem typu Peršino. Barzojové tohoto typu se také stali základem pozdějšího standardu. Dostali se jak do Německa, tak do Ameriky a stali se i tam převládajícím typem v základech chovu.

Na výstavě v Berlíně v roce 1890 se ukázalo 15 barzojů. Zájem o barzoje v Evropě začal stoupat. Dokladem je i rodinná fotografie ze stříbrné svatby německého císařského páru z roku 1906, kde je v popředí barzoj. Na další výstavě v Berlíně roku 1913 už bylo vystaveno 71 barzojů. Na přelomu století byla vydána Chovná kniha ruských barzojů s vlnitou srstí. Rozhodující pro chov byla carská chovatelská stanice Gatčina a právě Peršinskaja achota velkoknížete Nikolajeviče, carova bratra.

S příchodem velké revoluce roku 1916 začal soumrak tohoto plemene. Stalo se tak proto, že barzoj byl považován za symbol šlechty a bohatství. Válečná léta, Velká říjnová revoluce stejně jako první i druhá světová válka, znamenala pohromu pro plemeno barzoj. A právě díky tomu, že se barzoj dostal již dříve za hranice Ruska neskončil na černé listině vymizelých zvířat.

Ideálního barzoje popsal výborně již v 19. století nejvýznamnější znalec a chovatel Mačevarianov: Velké, tmavé zářivé kouzelné výrazné oči, měkký hedvábný a lesklý kožich, úplně suchá hlava a suché nohy od loktů až ke špičkám prstů. Dodnes ho můžeme takto charakterizovat!

Původ mu dal do vínku velmi silný pud ke štvaní čehokoliv, co se pohybuje. Pro běžné soužití v dnešní době je nutné tento pud usměrnit, právě proto nejsou chrti pro každého.

I u nás má barzoj svoji historii. Byl chován již před druhou světovou válkou a po druhé světové válce měla velkou zásluhu na pokračování chovu nedávno zesnulá paní MUDr. Jitka Pacltová, chovatelská stanice „ z Neuštejna“, která byla do své smrti prezidentkou jediného specializovaného klubu pro chov barzojů v České republice.